|
 Eye Movement Desensitization and Reprocessing (EMDR = Desenzibilizace a přepracování traumatických zážitků pomocí rychlých očních pohybů ) je komplexní, integrativní psychoterapeutický přístup. Obsahuje prvky z mnoha účinných psychoterapií ve strukturovaných protokolech, které jsou navrženy pro maximalizaci účinků léčby. Patří mezi ně psychodynamická, kognitivně behaviorální, interpersonální, zážitková a na tělo orientovaná terapie.
EMDR je terapie přepracování traumatických vzpomínek a používá osm fází přístupu k řešení zážitkových příznaků širokého spektra onemocnění. Zabývá se zážitky z minulosti, které jsou stanoveny jako základ patologie pro současnou situaci, které vyvolávají dysfunkční emoce, přesvědčení a pocity a dále pozitivními zkušenostmi potřebnými pro zlepšení budoucnosti adaptivním chováním a duševním zdravím.
Během léčby jsou používány různé postupy a protokoly k řešení celého klinického obrazu. Jedním z proceduálních prvků je „duální stimulace“ využívající buď bilaterální pohyby očí, tóny nebo střídavé poklepání většinou na ramena. Během fáze přepracování traumatických zážitků se klient vrací na okamžik k minulé vzpomínce v té nejintenzivnější podobě a současné spouští nebo očekává budoucí zážitky a současně se zaměří na soubor vnějších podnětů. Během tohoto času klienti zravidla získají náhled, změny v paměti nebo nové asociace. Klinický asistent pomáhá klientovi zaměřit se na vhodné téma před zahájením každěho dalšího sezení.
PRVNÍ FÁZE - ANAMNÉZA A PLÁNOVÁNÍ LÉČBY + PÍSEMNÝ SOUHLAS S TERAPIÍ EMDR
Počátek terapie je nemyslitelný bez získání základních informací a navázání terapeutického vztahu. Terapeut zjišťuje symptomatologii před traumatizujícím zážitkem a po něm, zdroje, motivace, psychickou stabilitu, mapu traumatických zážitků. Zajímá se o obvyklé a aktuální strategie zvládání, sociální podporu a tlaky, léky, drogy, v minulosti, v současnosti aj.
DRUHÁ FÁZE - PŘÍPRAVA NA TERAPII
Když již klientka ví, jak bude sezení probíhat, musíme se mimo jiné zaměřit na to, zdaje schopná relaxovat, pracovat s imaginativními technikami, vybavit si bezpečné místo - bezpečnou představu, případně se musíme věnovat nácviku stabilizace a zvládnutí určité míry stresu.
TŘETÍ FÁZE - URČENÍ CÍLŮ TERAPIE
Když je jasné, jakou traumatickou vzpomínku bude klientka zpracovávat, a máme představu, jakou míru stresu unese, pustíme se do vyhodnocení traumatické situace. Zahajujeme instrukcí, aby si klientka vybavil všechny traumatické vzpomínky a pak si na Wolpeho škále (SUD - Joseph Wolpe Subjective Units of Disturbance Scale) od nuly do deseti určí, jak moc úzkostně se cítí. 0 = žádný pocit nepohody, 10 = nejvyšší pocit nepohody až k nesnesitelnosti. Pak si klientka vybaví jasný obraz znásilnění a popisuje ho: „Stalo se to v tom houští, byla tma a pršelo." Spolu s tím se jí vybaví i negativní traumatické myšlenky: „Jsem děvka." „Už jsem navždy špinavá." „Jak to, že jsem v tu chvíli ztuhla?" Objeví si i pozitivní myšlenka: „Přežila jsem to." „Už sem v bezpečí." Tyto myšlenky pak klientka posoudí, „změří" jejich platnost pomocí VOC (Validity of Cognition Scale, Francine Shapiro) na sed- mibodové škále, kde 1 = tyto myšlenky jsou celanepravdivé, 7 = tyto myšlenky jsou absolutně pravdivé. Dominující součástí traumatických vzpomínek jsou emoce, často charakterizované jako smrtelná úzkost, bezmocnost, „byla jsem jako mrtvola", a tělesné vjemy (jsem, jako kdybych si lehla na cirkulárku od hrudi až do klína; cítím tlaky, pálení, bolest). Ty klientka posuzuje podle subjektivního stupně nepohody s použitím škály SUD. Musí si přitom uvědomit, že pokaždé měří jinou věc, takže se musí v myšlenkách přeorientovat na dvě škály, čímž vzrůstá pravděpodobnost přesnějšího údaje. Měření probíhá během sezení několikrát.
ČTVRTÁ FÁZE - DESENZIBILIZACE + VYBAVENÍ TRAUMATICKÉ PŘEDSTAVY + PŘEPRACOVÁNÍ TRAUMATU NAVOZENÍM RYCHLÝCH OČNÍCH POHYBŮ ČI JINÉ FORMY BILATERÁLNÍ STIMULACE
Desenzibilizace trvá nejdéle a je vztahově nej- náročnější. Chceme, aby vzpomínka na trauma nevyvolala tolik nepohody, negativních emocí a nepřidávala sebeobviňující myšlenky. Klientka nejprve dostává instrukci, aby si vybavila bezpečné místo a popsala ho v živých detailech. Pak se tam v představách pokusí přenést. (Pokud není klient schopen vytvořit bezpečí, musíme mu takové místo vytvořit.) Pak nastupuje expozice traumatické události - cílem je vyvolat vzpomínku co nejpřesněji, vybavit si traumatickou událost v nejhorší podobě, se všemi negativními myšlenkami, emocemi a tělesnými pocity. Klientka popisuje, kde v těle cítí strach, mluví o myšlenkách, které se k traumatu vážou. Jakmile se dostaví emoční neklid a stres, začínáme s bilaterální stimulací-vyvoláme rychlé oční pohyby (série 25-60 pohybů, frekvence cca 1 Hz, mezi nimi krátká přerušení) nebo pouštíme zvuk střídavě z pravé a levé strany, klientka mačká molitan nebo jí poklepáváme na ramena - konkrétní forma stimulace je věcí dohody, podstatné je, aby byla klientovi příjemná. Dochází ke spuštění různých částí emocí a afektů a může dojít k „otužení" a přepracování, přeznač- kování myšlenky: „Je to hrozná vzpomínka - ale teď už jsem volná."; „Měla jsem utéct, řvát, zabít ho - udělala jsem, co jsem mohla."; „Chtěla bych, aby se to už nikdy nestalo... ale unesu to, protože jsem na to dost silná."; „Bylo to ponižující - už je to pryč, mám svou cenu." Klientka hovoří, terapeut ji podporuje: „Podržte si tu myšlenku - vyslovte přeznačkovanou myšlenku Už je to pryč". Bilaterální stimulace stále pokračuje. „Podržte si tu myšlenku... Jak té myšlence věříte? Změřte si to. Ještě vás ohrožuje? Jdeme do toho ještě jednou? Máte dost síly, nebo si odpočineme?... Dobře, jdeme do vašeho bezpečného místa, tam se uvolníte, posílíte a zkusíme to znovu."
PÁTÁ FÁZE - „UKOTVENÍ"
Jde v ní o nastavení a posílení pozitivních poznání spolu se zavedením pozitivních, racionálnich myšlenek za pomoci bilaterální stimulace. Jakmile navodíme situaci traumatického obrazu, musíme navodit i novou myšlenku. Cílem je, aby si klientka vytvořila novou, realističtější představu o traumatu a ověřila si její platnost.
ŠESTÁ FÁZE - TĚLOVÝ TEST (BODY SCAN)
Lokalizujeme emoce v těle, pátráme po tom, zda se případné pozůstatky traumatického materiálu neuložily v podobě dysfunkční symptomatologie. Terapeut zjišťuje: „Kde to v těle cítíte? Jaké to je? Jak silné to je? Jak dlouho to trvá?" Poté instruuje: „Nyní si tento pocit podržte." K přepracování tělesných signálů opět dochází pomocí bilaterální stimulace, tak aby výsledný tělesný pocit byl příjemný nebo alespoň neutrální.
SEDMÁ FÁZE - UKONČENÍ
Pokud dojde k úspěšnému přepracování traumatické vzpomínky, i nadále připravujeme klienta na to, že se za určitý čas může vzpomínka vrátit v jiné podobě. Pokud zvolená traumatická vzpomínka nemohla být úspěšně zpracovaná a škála SUD je vyšší než 0, pak je potřeba pacientovi pomoci např. technikou „distancování se", „zabalení vzpomínek", imaginací „bezpečného prostoru" aj. Je třeba počítat s tím, že budeme potřebovat minimálně 2-3 sezení v délce 90 minut. Nezbytné je zabezpečení stability klienta na závěr sezení.
OSMÁ FÁZE - ZHODNOCENI SEZENÍ, PLÁNOVÁNÍ, PŘEHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ
Vracíme se zpět ke škálám SUD a VOC. Díváme se na původní cíle a léčebný plán, zjišťujeme, jak jsme v současné situaci daleko a stanovíme další cíle. Terapeut stojí „na straně oběti", ale zároveň musí zaujmout profesionálně střízlivý postoj, neboť práce s traumatem může být silným zdrojem přenosových a protipřenosových procesů. Budujeme empatický, důvěryhodný a bezpečný terapeutický vztah. Terapeut sděluje svůj respekt klientovi za jeho odvahu a ochotu vydržet krátkodobé intervaly úzkosti kvůli dlouhodobé úlevě. Důležité však je, že i přes empatický vztah nesmí terapeut v průběhu samotného zpracování (během IV. fáze) poskytovat klientům slova povzbuzení či empatie. Mohlo by to bránit procesu desenzibilizace a zpomalit vrozenou tendenci k psychickému uzdravení
|
